14. 3. 2010

Honorka zasahuje poprvé

Dobře, dobře, přemluvili jste mě, a nedalo to vlastně moc zabrat. Mám tedy taky svůj blog a těším se, že mě možná, za pár měsíců či let, někdo objeví a řekne, že jsem skrytý talent. Že umím psát tak skvěle a jedinečně, že beze mne žádný vydavatel prostě nemůže přežít. A nabídky se jen pohrnou .... crrrr ..... nojo, dobře, už vstávám, mami :D



Nesnáším úvody. Nikdy nevím, co do nich napsat. Takový prostředek, kdy už je příběh rozeběhnutý, to skáčou člověku písmenka pod prsty samy. Ale úvody? A konce? Ne, prostě začnu, jako kdyby to tu už úvod mělo.

Včera jsem už po několikáté zjistila, že času je silně omezené množství. Znáte to. Ráno si naplánujete, co všechno stihnete. Vstanete včas, najíte se, uděláte všechno, co tak každé ráno opakujete, všechno jede zdánlivě jako po drátku. A pak najednou zjistíte, že vaše hodinky se asi rozbily. Není přece možné, aby už uteklo tolik času.
Měla jsem v plánu něco do práce, něco pro rodinu, něco pro sebe .... co myslíte, že se nakonec smrskne na minimum, nebo na to vůbec nezbyde čes? Můžu snad okrást práci? A nebo dokonce rodinu? Ale moje předsevzetí, že si každý den zajezdím chvilku na rotopedu, nebo že si přečtu něco hezkýho, to všechno přeci může počkat na zítřek.
A tak jsem se dneska rozhodla, že s tím už opravdu něco udělám. Jsem tedy alespoň na chvilenku tady a klapu a klapu a .... ale nevím, je tohle pro mě?:)

2 komentáře:

  1. Jo, taky si občas říkám, že každá situace má svůj vlastní "index lomu času"..:)

    OdpovědětVymazat
  2. Eh, seš na ěm moc velikej intelektuál .... na mě musíš pomalu, na mateřský člověk zblbne:D
    Ale jinak ... neustále se snažím přesvědčit sama sebe, že to, co je tu divný, je čas, ne já;)

    OdpovědětVymazat