4. 8. 2010

Zoubky, zoubky, pročpak se schováváte?

Dneska jsme vyrazili s Jiříkem k zubaři. Opožděně na prohlídku v 18 měsících. Výprava to byla obrovská. Byli jsme objednáni až na půl 5 odpoledne. Všechno jsem nachystala, o půl 4 vytáhla Jiříka z postýlky (dneska měl nějaké spací odpolende), dala mu ještě před odchodem banán a jelo se k paní zubařce.




Před klinikou bylo díky odpolední hodině spousta místa na parkování, což mne přivedlo na myšlenku, že už se nikdy nebudeme objednávat na dopoledne. Přijeli jsme celkem včas, tak jsem Jiříka vzala jen za ruku a šlo se "po svých". Pravda, někdy spíš po mých, ale i tak to byl úspěch. Po cestě kolem nás pobíhal takový prťolatý pejsek, Jiříkovi se mooooc líbil, ale mě ne, protože jsem se bála, že ho zašlápneme:)

V hale jsme nasedli do výtahu a šup, jelo se do třetího patra. Tak nás pustili do naleštěné čekárny a my čekali. Jiřík byl opravdu trpělivý a těch 20 minut hotové zlatíčko. Usmíval se na všechny kolem, dělal paci paci, mrkal na mě a byl jen maličko upovídaný.

Jenže pak jsme přišli do ordinace. Paní doktorku napadlo, že bude nejlepší, když si do křesla sednu já a Jiříak vezmu na klín. Usedli jsme, ona se ho dotkla, a tu nastalo správné tóčo. Jiřík začal hořekovat, že si museli i v prvním patře říkat, kolik zubů že mu to trhají. Otočil se na mě, chytil kolem krku a dalších 10 minut prostě nepustil. Sice přestal plakat, když jsme mu ukázali včeličku s brýlemi. Taky se na paní doktorku usmál, ale v okamžiku, kdy zmenšila vzdálenost mezi sebou a jím na méně než 2 metry, tak zas začal plakat.

Dopadlo to nakonec tak, že jsme se dohodli znova přijít za několik měsíců a všichni doufáme, že to třeba bude lepší. Nejkrásnější ovšem bylo, jak jsem ve dveřích Jiříkovi řekla: "Zamávej paní doktorce" a on se otočil, vytáhl na ni svůj naprosto nejšpičkovější úsměv a zamával. Jako kdyby říkal: "Vidíte, že jsem vás přesvědčil."

1 komentář: